Knihy a jiné (pro nás)

 Všichni jsme se rohlédli kolem sebe. ,,A co když to není ostrov, co když  jsme na pevnině?!" přemýšlela nahlas Áďa. ,,Tomu bych moc nevěřil. Takhle přece pevnina nikde tady nevipadá. Hned u pobřeží prales." odpověděl jí Filip. ,,No a mobil nemůžeme použít, natekla do něj voda. Ten už fungovat nebude." zaskočil nás Tom. Jestli jsme tedy na ostrově, tak jsme definitivně odříznuti od světa. Leda, že... ,,Hele, třeba tu někdo žije. Nějaký domorodci nebo tak. Uprostřed tý džungle." napadlo mě. ,,Počkej Káťo, ty myslíš, že by sme měli do toho pralesa JÍT?"  zeptala se mě překvapená Dorys. ,,Stejně, co bysme měli dělat jinýho?" řekl Ondra, kterému se má myšlenka zalíbila. ,,Kdo teda půjde první?" zajímala se se Domča. ,,Já klidně půjdu." nabýdla se Áďa. ,,Ne! Ty půjdeš až za mnou." řekl jí rázně Filip. ,,Počkat, ale co Dorys! Má přece zraněnou nohu." ,,Tak já tu zůstanu s ní." nabýdla jsem se. ,,Ne, to nejde." řekl Filip. ,,Co kdybysme se my v tom lese ztratili? Pak by sme se už nikdy nenašli."  ,,V tom případě tedy půjdu, když mi někdo pomůže." promluvila Dorys. Ano. Bylo to nejlepší řešení. I přeso, že jí zranění určitě při cestě bude hodně bolet. ,,Tak dobře.Já půjdu první, za mnou půjde Áďa a za ní Tom, který by mi řekl, kdyby Dorys už nemohla dál. Pak půjde Dorysa Káťa s Domčou jí budou pomáhat a za nima půjde jako poslední Ondra." rozdělil nám Filip role. ,,Jo.Dobrej nápad." schválila to Áďa. Filip při tom nepatrně zčervenal. A tak jsme se vydali na průzkum pralesa. Už z kraje bylo spoustu hlasů. Možná opice, možná papoušci a nebo možná zvíře, které jsem v životě neviděla. Když jsme vešli, dýchlo na nás nepříjemné vlhko. A k tomu všemu tam bylo šero. Kvůli stromům, které byly na každém volném místě. Všechny stromy vypadali stejně, přesto však byl každý jiný. Jeden obrostlý mechem a prapodivnou žlutou rostlinou. Další se nakláněl k jinému, jako by ho chtěl políbit. I na zemi to zářilo všemi barvami. Modrá, červená, žlutá, fialová, růžová a další barvy, ze kterých až oči přecházely. A zelená tráva jako podestílka. Avšak, kdo ví, jestli to byla tráva. Všude samé exotické rostliny, které jsme doposud znali jen z učebnic, jsme měli před očima. A těch zvířat. Od otravného hmyzu přes hady až po savce, bychom tu určitě našli. Na chvíli jsem si myslela, že jsem se ocitla v pohádce. A nebyla jsem sama: ,,Podívejte, papoušek!" vykřikla Áďa. Opravdu na jednom stromě seděl veliký pták. Křídla měl modrá, zobák žlutý, nohy červené. Připadal mi okouzlující. Na zemi jsem si zase všimla mravenců. Běhali tam a zpátky neúnavně pořád dokola. Kousek dál ležela jakási barevná ještěrka. Nejspíš se vyhřívala na slunci. Tohle všechno nám dokázalo na chvíli přivést myšlenky jinam.A zapůsobilo  to na všechny. I Domča fascinovaně sledovala okolí. A tak není divu, že zakopla o větev na zemi. ,,Jau!" vykřikla. Dorys se zapotácela, protože jí málem stáhla s sebou. ,,Nestalo se ti nic?" zeptal se Dominiky Ondra. ,,Jo, dobrý. Jenom jsem trchu odřená, ale to nic neni." odpověděla. ,,A špinavá." dodala jsem já. ,,A tobě se taky nic nestalo?" zeptala jsem se pro jistotu Dorys. ,,Jo, jenom mě pobolívá ta noha." postěžovala si. Jenže s tím jsem jí bohužel nemohla pomoci. A tak jsme postupovali dál. Pořád těžkopřístupným terénem, ale o to byla krásnější podívaná na přírodu kolem nás. Na zemi bylo plno klacků, chroští a ve výšce očí vyseli liány. Museli jsme dávat pozor na cestu, aby se nám nestalo to, co Dominice. ,,Já už nemůžu." promluvila po chvíli Dorys. ,,Taky už sem utahaná." přidala se Áďa. ,,Támhle vidím krásnej plácek. Co kdyby sme se tam zastavili?" napadlo Filipa. ,,Tak jo, stejně už se stmívá." dodala jsem. Tak jdeme." rozhodl Tom. Když jsme tam došli, všichni se svalili do trávy. Byla sice mokrá, ale za to měkkoučká. ,,Co když tady rovnou přespíme?" navrhl Ondra. ,,Za chvíli bude večer a všichni jsme utahaní." ,,No super, a ráno už budu v břiše nějakýho netvora nebo co to tu vlastně žije."  pomyslela jsem si cynicky. ,,Je to trochu riskantní, ale nic jinýho nám stejně nezbejvá."  poznamenal Filip. A tak jsme si lehli a doufali, že se dožijeme rána.

Ráno jsem se vzbudila jako první. Vzápětí se vzbudil i Filip. ,,Myslíš, že by sme se měli vydat ještě hlouběji do lesa?" zeptala jsem se ho šeptem. ,,Nevim, je to složitý. Můžeme zůstat tady, protože je to dobrý místo. Ale na druhou stranu, co když tady žijou nějaký domorodci? A nebo to nakonec třeba ani neni ostrov! Kdo ví?" odpověděl taky šeptem. ,,A co kdyby sme o tom hlasovali?" navrhla Áďa a sedla si. ,,Slyšela jsem totiž váš rozhovor:" dodala na vysvětlenou. ,,Promiň, asi sme tě vzbudili, viď?" omlouval se rychle Filip. ,,Ne, to je dobrý. Stejně sem už nespala." mávla nad tím rukou. ,,Ale neni to špatnej nápad." poznamenal Filip. ,,Jenže nejdřív musíme počkat na ostatní." poznamenala jsem. ,,Mezitím se můžeme podívat po něčem k snědku." napadlo Áďu. Neměla špatný nápad. Taky mi kručelo v břiše. Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. ,,A nemáme ještě něco v tom batohu?" zeptala se Adéla. Tím mi nastartovala mozek. Naposledy jsme měli jídlo na té lodi, před bouřkou. A před tím doma oběd. Z čistajasna mi něco došlo: ,,Co naši rodiče, sourozenci, babičky, dědové, tety, strejdové, bratranci, sestřenice. Ti všichni. Určitě nás teď zoufale hledají a umírají strachem, co se nám stalo. A my jim nemůžeme říct, že jsme v pořádku, že žijeme ani kde jsme. Zmizeli jsme beze stopy. Nikomu kromě Boba jsme neřekli, co máme v plánu. Nikdo o nás nic neví."  To bylo hrozné. Představila jsem si svou milou maminku, která vždycky říkala, že Tom je se mnou v bezpečí. Jak se na mě usmívala. A ty její mandlové oči, sametové hnědé vlasy co voněli po kokose. A táta. Vysoký, statný a urostlý muž. Dokázal se rozzlobit, ale v jádru nebyl zlý člověk. Jeho hluboké oči, ve kterých se vždycky zajiskřilo, když chtěl provést nějakou lumpárnu. Ta představa toho, že už je možná nikdy neuvidím. A co třeba Ondrova maminka. Vysoká, elegantní dáma. Nebo jeho otec. Stejně elegantní se smyslem pro humor. Ondra byl jejich jediný syn. Rozmazlovali ho a hýčkali. Nedokážu si představit jeho rodiče, jak nesou ztrátu svého jediného syna. A co rodiče Domči a Dorys? Byli sice přísní, ale vše to dělali jen pro jejich dobro. Viditelně jsem při té myšlence pobledla. Musela jsem si sednout. Áďa i Filip vystrčili hlavu z batohu. ,,Je ti něco Káťo? Jsi celá bledá." zeptala se starostlivě Áďa. Co jí mám říct? Mám říct pravdu a všechno jí připomenout? Anebo jim nemám nic říkat? Stejně o tom jednou budou všichni přemýšlet. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Nic neřeknu a radši si to nechám pro sebe. A tak jsem se raději zeptala: ,,Našli jste tam něco?" ,,Jo, nějaký jídlo tam je, ale nedá se jíst. Je úplně promáčený." povzdichl si Filip. ,,Tak se pudem po něčem kouknout, ne?"navrhla jsem jim. A tak jsme se zase prodírali cestou necestou jako včera. A tady jsem se rozhodla. Jsou tu se mnou jen Áďa a Filip. Ti to ustojí. Jsou nejrozumnější. Dodala jsem si odvahu a řekla: ,,Víte, já jsem si vzpoměla na rodiče. Že, že, ..... že se k nim už možná nevrátíme. A že vůbec nevědí, co se s námi stalo. Určitě umírají strachy o nás. A, a, a ......" Ne, nemohla jsem mluvit dál. Při každém slově jsem pocítila nepopsatelnou bolest. Ale pokračovat jsem ani nemusela. Oběma to ihned došlo. Ztuhli a zůstali stát na místě. Nastalo ticho. Bylo slyšet jen probouzející  se zvěř. Trvalo to pár minut. Asi si mojí šokující zprávu srovnávali v hlavě. ,,Na to jsme nemysleli." promluvil nakonec Filip. ,,Možná je to dobře." napadlo mě. ,,Dokážete si představit Domču nebo Dorys jak myslí na své rodiče? Možná by se Dominice zase něco stalo." vysvětlila jsem jim své obavy. ,, Myslíš, že by Domča dostala zase záchvat?" zajímal se Filip. ,,Možná." odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, co by se mohlo všechno stát. A co třeba Tom? Jak by to snesl? Je jasné, že nad tím ještě nepřemýšlel. Opravdu nedokážu odhadnout, co by to s ním udělalo. Je nevyzpytatelný. ,,Tak dem shánět to jídlo, ne?" začal Filip mluvit na jiné téma. Koukala jsem po něčem na způsob borůvek nebo malin. ,,Ale jak poznáme, jestli to neni jedovatý?" zeptala se Áďa jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Asi budem muset zkusit štěstí. Až něco najdem, tak se podíváme, jestli to neni podezřelý, a pak ochutnáme." navrhl Filip. Jiný způsob zřejmě neexistuje. Otázku kdo bude zkoušet jsem raději spolkla. ,,Něco jsem našla." ozvala se Áďa. Oba jsme se k ní přihrnuli. Našla jakésy červené plody. Vypadaly jako maliny, jen ten tvar připomínal ovál. Přičichla jsem. ,,Zajímavá vůně. Medová." napadlo mě. Nejlepší však bylo, že je tu toho tolik. Všichni jsme se sehli a začali sbírat. Já sbírala do trička. Najednou jsem si všimla čehosi podivného. Myslela jsem, že je to něco dalšího k jídlu. Přistoupila jsem blíže, abych se koukla zblízka. V tu chvíli se to pohnulo. ,, Á á á á á " zaječela jsem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se ostatní na mýtince pobudili. Můj ječák byl slyšet daleko. ,,Fuj, co děláš?" osopil se na mě Filip. ,,Víš, jak si mě vystrašila?" přidala se Áďa. ,,Málem jsem dostala infarkt." vyčetla mi. ,,Promiň, jenže tady něco bylo, a já se toho chtěla dotknout. Myslela jsem, že je to k jídlu. Potom se to znenadání pohlo a strašně mě vylekalo." hájila jsem se. ,,Ukaž!" šel se podívat Filip. ,,Vždyť to je masožravka!" objasnil mi. Áďa se začala hyhňat. Po chvíli se k ní přidal i Filip. ,,No co, tak jsem se lekla." říkala jsem už i já se smíchem. Vážně to bylo k smíchu. Smáli jsme se asi deset minut, a pak Filip poznamenal: ,,Už bysme mohli jít za ostatníma, jsme hodně dlouho pryč. Třeba se někdo probudil a hledá nás." ,,To je pravda." přisvědčila Áďa. Vyšli jsme tedy zpátky na cestu, po které jsme přišli. Dorys, její sestra i Ondra se už probudili, jen Tom pořád vyspával. Dorys nás přivítala slovy: ,,No kde ste? Před chvílí jsem se probudila a vy nikde. Tak jsem se zeptala Ondry a ten mi pověděl, že prej ste asi v lese, že odtamtud slyšel tebe jak ječíš. Je to divný, mě to nevzbudilo." brebentila Dorys. Takže jsem je opravdu vzbudila. ,,Promiň, ale já jsem....'' ,,viděla masožravou kytku" dokončila mojí větu Áďa a usmála se. ,,V poho, už bych asi stejně nespal." nevadilo mu to. ,,Mě trochu jo." ozvala se Domča. Otočila jsem se na ni. ,,Taky promiň, jen jsem se strašně lekla." hájila jsem sama sebe. ,,Jo dobrý, jsem zviklá." odpověděla a mrkla po Dorys. ,,Tady Brigit mě budí celkem často, když mluví ze spaní. V tom horším případě se i prochází po pokoji." dělala si ze svojí sestry legraci. Ta se kysele zasmála a hodila po ní mikinu. Bylo mi jasné proč. Brigito jí směli oslovovat jen privilegovaní (jako jsem já) a navíc jen ve vyjímečných situacích, což tahle určitě nebyla. A Dominika to určitě řekla proto, aby ji vyprovokovala. Abych zabránila vznikající slovní přestřelce mezi dvojčaty, řekla jsem: ,,Byli jsme pro snídani." A na důkaz jsem jim ukázala plné tričko, pokud si ho ještě nestačili všimnout. ,,Vy máte snídani? Super!" pochválila nás Dorys. ,,Mám hlad jak vlk." přidal se Ondra. ,,A jakou to má chuť?" zajímalo Domču. ,,Tak to zatim nevíme. Nejvyšší čas to zkusit." řekl Filip naprosto s klidem. ,,A co když je to jedovatý!" vykřikla Dorys. ,,Třeba je, ale zjistim to jedině tim, že to zkusim." odvětil jí. Bylo na něm vidět, že jeho klid je vynucený. I přesto jsem ho obdivovala. Sníst něco, co jsme našli v džungli a nikdy předtím nejedli, to je odvážné. ,,Ale někdo se musí obětovat. Jinak umřeme hlady." ozvalo se mé vnitřní já. Všichni jsme se na něj dívali se zatajeným dechem. Statečně si strčil jednu bobuli do pusy. ,,Má zvláštní chuť, sladkohořkou. Ale je dobrá.'' informoval nás. Čekali jsme, jestli se s ním něco stane. Nic. Úsměv na tváři mu rostl. Po patnácti minutách jsem to už nevydržela a sáhla také po růžovém plodu. ,,Nejspíš to neni jedovatý, když mu po tak dlouhý době neni blbě." prohodila jsem. Zakousla jsem se. ,,Filip má pravdu, chutná mi to. Připomíná mi to pomelo. Sladké a hořké zároveň." pomyslela jsem si. Ostatní se po sobě podívali a usoudili, že na mých slovech něco bude a vzali si také. Všem se napjatý výraz v obličeji změnil na úsměv. Očividně to nechutnalo jen mě. ,,Co třeba probudit Toma?" napadlo Áďu, že mezi námi není náš žvanílek. ,,Hej hola Tome, vstávej!" zakřičel Filip. Tom otevřel oči a rozespale po nás juknul. ,,Proč mě budíš?" utrhl se na něj. ,,Protože tady máme snídani a jestli si nepospíšíš, tak ti jí sníme." zpražila jsem ho. Na tváři se mu usadil blažený výraz. Když však uviděl naši velmi improvizační snídani, ohrnul nos. ,,Našli jsme to v lese. Jen ňáký plody, ale chutnaj dobře." lákala ho Áďa. Zřejmě měl velký hlad, a tak si vzal taky. ,,Hm, neni to zas tak hrozný." uznal. ,,Jenže co budem dělat teď?" napadlo Domču. ,,Přemejšleli jsme a shodli se na tom, že by bylo nejlepší jít dál. Pokud tu vážně někdo je, může nám pomoct." sdělil ostatním Filip. ,,Ale můžem tady zůstat. Napadlo mě, že budem hlasovat." řekla Adéla, jelikož neslyšeli náš rozhovor. ,,Takže, kdo tu chce zůstat a kdo chce jít dál?" otázala jsem se. ,,Já chci jít zkoumat dál." řekl Tom. Postupně se k němu přidali i ostatní. Jen Dorys váhala. Pak ale pokrčila rameny a vzdychla, že půjde také. Nic jiného jí stejně nezbývalo. Samotnou jsme ji tu nemohli nechat. Nechce chodit kvůli své noze. Dominika se hned nabídla, že jí pomůže. ,,OK, tak dem stejně jako včera." rozhodl Filip. Zase jsme šli po stejné cestě.Prodírali se kytkami, liánami, trávou, mechem a kdoví čím ještě. Hrůza! Najednou se ozval ohlušující kravál. ,,Klid, to sou jenom papoušci." snažila se hluk Áďa překřičet. Oddychla jsem si. Jenom papoušci, ne kanibalové. Náhle si nejsem jistá, zda chci pátrat po domorodcích. Postupovali jsme pomalu, potože rychleji to nešlo. A já se ostražitě ohlížela kolem. Něco jsem zaslechla. Žádný živočich, šumění vody. Někde blízko teče potok. Jestli opravdu nakonec nenajdeme a budeme se o sebe muset postarat sami, potok nám přijde vhod. Kochala jsem se přírodou, když tu řekl Tom něco, po čem nám přeběhl mráz po zádech: ,,A co naši rodiče? To už je nikdy neuvidíme?" vyžvanil věc, které jsem se tak obávala. Bylo by lepší, kdyby o tom každý přemýšlel sám. ,,Ach jo, co teď? Už to mám! Musím odpoutat pozornost. " napadlo mě. ,,Jenže jak? To je nápad, stejně jako při sbírání snídaně." A tak jsem se sklonila a do hrobového ticha zaječela. Všechny jsem pořádně vyděsila. První se vzpamatoval Filip a pronesl na mou adresu: ,,Už zase? Čeho ses lekla tentokrát?" Po chvíli se vzpamatovali i ostatní a začali se chechtat. Uznávám, že to k smíchu bylo. Svůj úkol to však splnilo a to je dobře. ,,Něco tady lezlo, takový černý." řekla jsem první blbost, která mě napadla. ,,Ty asi nemáš čistý svědomí, viď? dobírala si ze mně Domča. Vypadám jako strašpytel, avšak obětovala jsem se pro dobrou věc. ,,Tak dem dál." upozornila Dorys na plán naší cesty. Postupovali jsme nyní ještě pomaleji. Nakonec jsme zastavili úplně. ,,Co se děje?" zajímali jsme se. ,,Je to hrozně zarostlý, budu nám muset prosekat cestu." slyšeli jsme v odpověď. ,,Uf." vydechla Dorys a sedla si na zem. Spolu s ní jsme já, Domča i Áďa čekali, až kluci pročistí cestu. ,,A třeba to jde obejít." přemýšlela nahlas Áďa. ,,Nemáš špatnej nápad." přisvědčila jsem. ,,Tak dem na obhlídku!" rozhodla jsem. ,,Dobře, běžte, ale nevzdalujte se moc od nás." zareagoval Filip a dál si hrál na prince, který vysvobozuje Šípkovou Růženku. Po jeho souhlasu jsme se zvedli a šli. Kopírovali jsme houští, které nám tak znesnadnilo cestu. Nikde jsme žádnou skulinku nenašli. Abychom neporušili slib, vrátili jsme se po chvíli zpět. ,,My to zkusíme na druhou stranu." prohodila jsem směrem k Filipovi. Ten zamručel cosi nesrozumitelného a tak jsem usoudila, že nám dává souhlas. Opět jsme šli kolem houští. ,,Stejné jako na druhé straně, jen o něco zarostlejší. Pořád liány, stromy, liány a zase stromy." pomyslela jsem si cynicky. Ani světlo sem nemohlo pronikat. ,,Támhle je nějak moc světla." řekla Áďa přesně v tu vteřinu, kdy jsem si všimla také. ,,Héj, tady to jde projít!" zaječela na ostatní. Po chvíli se k nám přihrnuli. Jen Dorys nepospíchala. Nemohla. Dominika ji podpírala z jedné strany. Rychle jsem jim pomohla, prodrala se na druhou stranu ..... a uviděla moře. Jen azurové moře a písčitou pláž. Popošla jsem blíž a pohlídla do stran. Všude stejné. Pláž a moře. ,,My sme asi fakt na ostrově." poznamenal nevěřícně Tom. ,,Jo." vykulila oči Dorys. ,,Sami na ostrově, kde zřejmě neni žádný savec rodu homo." dodala Áďa.