Knihy a jiné (pro nás)

Zahoukala sova a já sebou vyděšeně trhla. Zprava ke mně dolehlo praskání větví. Znovu jsem se rozběhla a snažila se z hlavy vypudit obrázek toho, co mě pronásledovalo. Velké černé oči, ve kterých byla vidět jen touha po krvi, čtyři chlupaté končetiny , z nichž dvě přední byly malé a slabé, zatímco zadní mohutné a zakončené dlouhými drápy, ale ze všeho nejhorší byla tlama. Velké tesáky a z nich odkapávala krev, jestli lidská nebo zvířecí, to jsem raději nezkoumala, ale nejhorší na tom bylo, že tahle kreatura byla kdysi člověkem. A k tomu člověkem, kterého spoustu lidí znalo. Byl to nejoblíbenější kluk na škole a můj nejlepší kamarád už od školky, ale ne můj kluk, bůh chraň! I když, abych pravdu řekla, jednou to tak skoro bylo. Je už to dávno, ale pořád ho mám ráda a spolu jsme zažili spoustu hezkých chvilek a je prostě hrozné utíkat předtím, co z něj zbylo. No, pojem "co z něj zbylo" asi není úplně na místě, jelikož tvor v kterého se proměnil, je alespoň desetkrát větší. Když se proměnil byla jsem u toho a zkusila jsem se v něm probudit, ehm, no, jeho, samozřejmě to nevyšlo, ta hnusná houba mu musela zablokovat jeho podvědomí a nasadit místo toho jen instinkty krvelačnýho plaza. Ještě teď jsem se při pomyšlení na to hrůzou otřásla.

Ten den jsme šli na houby a on zase některé ochutnával, jestli nejsou náhodou hořké a pak sáhnul po té blbé houbě, která se maskovala za krásný hřib. V hlavě se mi vybavila ta slova, která jsem mu řekla: "Proč je ochutnáváš, co když sou jedovatý?!" "Nejsou, děda mně je učí od malička a děda je na tohle mistr a já už skoro taky." odpověděl a chvilku se tvářil nafoukaně, ale pak to nevydržel a oba jsme se rozesmáli.

Zasnít se na útěku ovšem byla chyba, jelikož jsem HODNĚ blízko sebe uslyšela nelidský řev. "A sakra!" mihlo se mi hlavou a rozhlédla jsem se po alespoň trochu dobré únikové cestě, i když jsem si moc nadějí nedávala, znám své štěstí. Ohlídla jsem se znova a snažila se odhadnout, kolik mám ještě času, než mě netvor doběhne. V odhadování času jsem nikdy nebyla moc dobrá, ale i tak jsem poznala, že mám sotva 5 minut, a tak jsem se jako každý normální člověk v nebezpečí rozběhla rovnou za nosem. Cestou jsem se horečnatě snažila přijít na to, jak netvora setřást. Napadlo mě, že bych mohla vylézt na strom, ale nebyl tu žádný dost vysoký, a i kdyby byl, dokázal by mě z něj setřást. Další můj nápad, totiž zaběhnout do hustšího lesa a schovat se tam, už nebyl tak šílený. Rychle jsem zaběhla do velké houští a doufala, že ta nestvůra má stejně dobrý čich jako míval Jakub když byl člověk, tedy špatný. "Ale celou dobu tu bejt nemůžu!" napadlo mě. "Jenže kam?" zašeptala jsem potichu, rozhlédla se a všimla si zvláštní chaloupky. Ale budu tam v bezpečí? "No nic, za pokus nic nedám." pomyslela jsem si a vydala se k chaloupce.

Ale cestou mě popadly pochybnosti, co když mu dojde, že jsem se schovala a bude hledat v nejpravděpodobnějším místě, tedy v obydlí? V tu chvíli jsem si všimla, že za chaloupkou stojí kadibudka a napadlo mě, že by ten smrad z ní mohl zamaskovat můj pach. Ale vzápětí jsem se otřásla při myšlence, že se budu schovávat mezi výkaly. Jenže pak se za mnou ozval vítězný řev nestvůry  a strach rozhodl. Vystřelila jsem jako šíp a letěla k malé, dřevěné budce. Rychle jsem za sebou zavřela a nadechla jsem se, a to jsem neměla dělat, protože to tam fakt strašně smrdělo a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Musela jsem se opřít o stěnu a snažila jsem se nevnímat strašlivý puch. No, šlo to docela těžko, ale pak jsem uslyšela dupot nestvůry a zapomněla jsem na smrad hned. Náhle nebylo vůbec těžké necítit pach, jelikož jsem strachy zapomněla dýchat.

A to mi i tak trochu zachránilo život, protože mě nestvůra už ani viděla, neslyšela a ni nejspíš necítila. Najednou mi srdce vylýtlo až do krku, uslyšela jsem ten hrozný zvuk velice blízko.